V pátek sem měla strašně natřískaný den. Nestíhala sem v práci, padaly na mě neudělaný složky, a to fakt jakože doslova, sedím si takle na svým místě, vzadu mám regál, kam hážu věci, co se musí udělat, sedím si neškodně na svojí židli, a najednou pfůůůů..... složky zaútočily ze zálohy, normálně mě napadly zezadu. Takže sem chtěla zůstat dýl, i do noci, abych to dodělala, jenomže člověk míní, život mění. Je teda fakt, že sem tam zůstala sedět do šesti s úmyslem pracovat. Jenomže pak volaly holky z kanclu, Radka s Vlaďkou, který byly dávno v baru, že mám dojít, a vykašlat se na tu práci, dyť v pátek večer ještě nikdo nic nedodělal, nedělej Zagorku a c´mon. Tomu sem ještě odolala a statečně sem upravovala směrnice. Jenomže pak začly volat holky. Kača a Verunka, že máme sraz v Námořníkovi. Do toho všeho sem byla domluvená s Petrem, že se srazíme o půl jedenáctý na hlavňáku. Na to sem se těšila moc. Velký návrat. Jenomže sem furt naivně předpokládala, že se tam dostavím rovnou z práce.
Bary byly tak blízko, jenom seběhnout kopeček, a venku to žilo a vířilo... a jediný, co žilo u mě v kanclu, byla laminovačka, která se sekla, vzala sem na ni šroubovák, ale pak sem se nasrala...
No prostě o půl sedmý sem seděla na pivu s kancelářskýma holkama, dobře sem si pokecala s Vlaďkou, hrkla sem do sebe jedno velký jedno malý a přeskákala sem silnici k Námořníkovi, kde byl protivnej pinkl Protivák, kterej mě hned taky vyhodil, takže sem počkala na holky před barem a když došla Evka, Kačka, Verča a Milá od Kifa, kterou sebou vzaly, šly sme na Šelepku, kde sem si dala grilovaný hermelín. První jídlo za celý den vůbec. Já to s tou životosprávou daleko dotáhnu. Hrkla sem do sebe pivo, pokecaly sme a mně o půl desátý zazvonil telefon, volal Petr, že potvrzuje čas scuku, a že se hrozně těší. Nezvyklý emoce. Já sem řekla, že se taky těším, a on mi na to řekl: „"Ty už si pila, že? Zníš nezvykle klidně." Což bylo divný, protože sem stála vedle repráků a hulákala jak na lesy, protože dokážu být všechno, jenom ne klidná, a po pivu už vůbec ne. Ale jak já sem se na něho těšila!
Byla sem hrozně ráda, a tak sem to řekla holkám „fakt zavolal, to je bomba, takže já se pomalu začnu zvedat, abych dorazila včas, vezmu to pěšky k nádru, a pak se sejdem, koupíme šáňo, pudem vykecávat na hradby, a pak taneční liga, a pak... a pak... sakra, fakt sme zpátky? My sme zpátky, we are back!” Smála sem se a v návalu radosti sem bouchla do stolu, což pobouřilo vedlejší stůl štamgastů „no no, dámo, ať to tady nezboříte!”
Abyste se neposrali. „Noaco!” Obořila sem se na ně. Všichni mi tady můžete, bando pivních pupků. A dáma odchází. Na znamení, že su boží, sem ukradla sklinku od pšeničnýho piva, hodila sem si ji do kabelky, rozloučila se s holkama a go! Cesta na nádr byla vysilující, ale radostná. Chytla mě křeč do nohy, za což mohl fakt, že sem si neprozřetelně vzala podpatky, ale tak už to chodí, život je pes.
O půl sem byla na nádru, a přesně o půl tam byl taky Petr. Radost ze shledání veliká. Moc mu to slušelo. Šli sme koupit šáňo, dvě flašky, tak to mají mazlíčci rádi a pak sme vyzvedli pod hodinama Lukáše, kterej nám oznámil, že na dnešní večer má jenom tři kila, takže si z nás udělá sponzory, s dovolením.
„A tebe sem tak dlouho neviděl." Objal mě. „Seš taková jiná, úplně ses změnila."
„Jasně, sem taková lepší, si chtěl říct."
„No, taková bárbí. Ale jako, dobrý, dobrý to je."
Když sme zakotvili na hradbách, Petr otevřel flašky, a já sem si sedla na zídku, odkud během zimy furt padali nebo skákali lidi, byly toho pořád plný zprávy. Kluci stáli naproti mně a povídali, a já sem vytáhla sklinku, kterou sem ukradla na Šelepce, postavila sem ji vedle sebe a nalila sem tam trochu šáňa dobrýmu duchovi léta, jako oběť bohům, aby na nás dohlídl.
Mluvili sme o tom, jak sme se měli, a jak se mít budeme, smáli sme se, bylo to hrozně fajn, a bylo to stejný jako před rokem, bylo to jako by mezi minulým a letošním létem neuplynul vůbec žádný čas. Zima nebyla.
Po dvou hodinách se Lukáš začal ošívat, že bysme měli někam jít, tančit, a nám se nechtělo jako próč, kam spěchat, kam bys furt chodil... Tak tohle bylo taky stejný. Odlepili sme se z hradeb, šáňo sme si vzali na cestu a zamířili do Karibiku. Po cestě sme potkali policajty, čímž se obnovil náš starý spor, jestli se může na veřejnosti pít z flašky. Chtěla sem se jít zeptat těch policajtů, i s tou flaškou v ruce, ale zadržel mě Petr, nebo dobrý duch léta, nebo kdovíco, takže sem tuhle atrakci odložila napříště. Petr chtěl ještě zajít za kámošem, kterej byl ve vedlejším klubu, tak sme se tam stavili, že si dáme pivo, naberem kámoša Martina a dem.
Sedli sme si ke stolečku, klub prázdnej, což sem se docela divila, prázdný místa na sezení uprostřed Brna v jednu v noci? Nemožný. Bavili sme se s Martinem, kterej byl vtipnej, bystrej a fajn, a když odešel pro pití, taky sem to řekla.
„No tak hlavně abych někdy v noci zase nezjistil, až tě budu hledat, že seš někde s mým príma bezva kamarádem Martinem a jedete k tobě dom.” Syčel Petr.
„Cože?” Smála sem se. „To je mimo.”
„Tak zas tak mimo to není, takle přesně to bylo s Filipem totiž.”
„No...” Radši sem k tomu neříkala nic, protože tohle už sem měla během posledních tří hodin omlácený o hlavu nejmíň čtyrykrát. Tak todle se taky nezměnilo.
Abych nezůstala s výčitkama pozadu, vytáhla sem tu záležitost z pivních dnů. „Stála sem uprostřed restauračky, abys věděl, a byla sem fakt vytočená, jaks na mě křičel.”
„V jaké restauračce?”
„Na večeři. V takové valašské té... nevím... haluškárně.”
„My sme byli spolu na vačeři? Počkej, já si teď ty pivní dny ňák nevybavuju...” Smál se.
„Né, my sme spolu nebyli na večeři, protožes mě poslal do hajzlu už odpoledne. Proto sem byla tak nasraná. A do toho si na mě křičel do telefonu-”
„Já sem křičel? Ale né...”
„To si neumím představit.” Vložil se do toho Martin. „On vůbec nikdy nekřičí.”
„Takže já lžu, jo?” Sekla sem po něm zubem. „Křičel si na mě, ať se sakra sejdu s Radimem, a do toho ti nebylo vůbec nic, s kým já se kde scházím a nebo ne, a furt dokola si opakoval, že seš na hradbách s ňákou holkou.”
„S holkou? Ale to je blbost, já sem s žádnou nebyl.”
„No, vidíš, teď ses sám dostal.” Tleskla sem a triumfálně sem rozhodila ruce. Pak sme se začli smát, a já sem řekla: „Byla to teď trochu hysterická scéna? Dobrý, ne? Povedlo se to? Petře seš vyděšenej?”
Martin to zhodnotil „Ta tvoje scéna jako ... hysterický to přímo nebylo, ještě máš co cvičit, ale mělo to dobře našlápnuto. Příště to bude třeba lepší. No nic, kočko, zvedej se, zvedejte se děcka, deme do Karibiku.”
Martin se nám ztratil hned u vchodu, takže sme zase zbyli tři, což vůbec nevadilo. Na baru sme si vyzvedli vodky s redbulem a šli sme kecat ke stolečku. Něco sme řešili, váleli sme se tam po sobě s Petrem smíchem, fakt mě dostává, dycky něco plácne a se mnou ten smích úplně řízne o lavičku. Když sme se uklidnili, hodila sem si přes něho nohy a vypočítávali sme, jak moc je pravděpodobný že támhle ten teplouš u baru, kterej na nás furt čumí, nám koupí panáky. Lukáš někam odběhl, protože potkal ňáký známý, my sme vypili každej svoje obligátní tři drinky (tak už sem se naučila pít tu vodku...), já sem pak odběhla na hajzl, teda na toaletu, jak říká dáma, a ještě předtím sem řekla Petrovi: Zůstaň tady, já si tě tu pak vyzvednu.
„Jasný, nikam se ani nehnu, čekám na značkách.”
Takže když sem se vrátila nebyl tam, a nebyl tam ani Lukáš. Připadala sem si ztracená, a začla sem panikařit, protože jak se člověk v Karibiku jednou ztratí, zůstane ztracený navěky a nikdy už neuvidí svoje kamarády, a celý je to hrozně smutný...
Teď sem měla ale štěstí, narazila sem na Petra zrovna když mě šel hledat, takže sme ušetřili spoustu času a mohli sme jít tančit. Hrozně nás to bavilo, všichni sme měli spoustu energie, tančili sme a skákali, a věšeli se na sebe, ťukali sme si panákama, zpívali sme a smáli sme se, a celý to bylo takový krystalický štěstí. Někdo nám hodil sklinky pod nohy, všude střepy, což byla klasika, já mám dojem, že tam už se ty panáky snad ani nevrací na bar, prostě se s tím jebne o zem a tadááá... Taky sem si všimla, že se panáky nalívají do mohutných dvojdecovek, což povýšilo munici na vyšší level.
Když už sem nemohla, jakože vůbec, tak sem si šla sednout na stůl, vytáhla sem mobil a zjistila sem, že sou čtyři. Tak to je přesný. Můj odpadávací čas. Nohy úplně rozbitý, bolavý, vyřízená, ale šťastná. Petr mě vytáhl zpátky tančit, ale to už sem byla fakt vyflusnutá. Tančili sme aspoň ploužák na úplně rychlou písničku od Example, protože mně už normálně neudržely nohy, a můžu říct, že nikdy sem na nikom tak oddaně nevisela. Pak sem si šla bezmocně sednout na reprák, zatímco kluci tančili na pódiu a vůbec nevypadali, že by s tím chtěli přestat. Tomu říkám teda výdrž. Petr přišel tak po půl hodině, sedl si za mnou, objal mě a tak sme tam pomalu umírali vysílením, zatímco Lukáš furt skotačil na pódiu. Neuvěřitelný.
Pak sem zavelela, že dem, sundala sem Lukáše, vyhlásili sme ho za krále Taneční ligy a šli sme k šatně. Petr mě tam držel kolem ramen a vysvětloval mi, že má v ruce jakýsi světýlko a že je sith.
„V tom případě já su Skywalker.” Řekla sem.
„Né, to teda nejseš. To bysme museli spolu bojovat.”
„To teda su. Když ty můžeš být sith, tak já su Skywalker.”
„Nejseš, protože nemáš světýlko. Svítí ti ruka? Nesvítí.”
Sedla sem si uraženě na schody. Před vyhazovače. Lukáš se na mě díval celej ustaranej. „Neseď tady, nedělej ostudu, bude průser.”
„Ne. Já se nezvednu, dokud neuzná že su Skywalker.”
„Petře, prosímtě.” Úpěl Lukáš. „Uznej, že je Skywalker.”
„A ty ale taky něco musíš být.” Řekl mu Petr. „Neodejdem, dokud něco nebudeš.”
„Tak fajn, Darth Vader, těší mě.”
„Seš se mnou temná strana." Jásal Petr.
„Prej Darth Vader. Žvejk leda tak.” Smála sem se.
„To je teda spousta srandy.” Vztekal se Lukáš. „Ale za deset minut nám jede rozjezd. Vstávej.” Pak se znovu podíval na Petra. „Petře, no tak!”
„Dobře, seš Skywalker.” Podal mi ruku a vytáhl mě. Vyhazovači se tomu celýmu leda tak smáli. Když sme vyšli před klub, už svítalo, a já sem zjistila, že mám v botech střepy, a že vlastně nemůžu po těch dlaždičkách v pasáži vůbec chodit. Lukáš nás opustil, protože chtěl stihnout rozjezd, což s náma evidentně nehrozilo. Držela sem se Petra kolem krku a on mi vytahoval střepy z bot. „To je ale tak hezký od tebe, že mně čistíš střevíčky, připadám si jak-”
„Popelka.”
„Nééé. Jak kůň. Víš, jak dycky kovář vezme koňovi tu nohu a čistí mu kopyta.”
Když sem měla vytahaný střepy, vydali sme se na cestu, já sem pěkně dlouho hledala sluneční brýle, protože „co když bude za chvilku úplně světlo, já se bojím.” Odchytl mě ňákej černoch, mluvil na mě anglicky a ptal se, kde je Fléda, jenomže Fléda byla úplně daleko, prostě byl úplně blbě, a Petr mu teda vysvětloval, kde je, hláskoval mu to v letecké abecedě, černoch vůbec podle mě nevěděl která bije, a já sem do toho zpívala „Its five oclock in the morning. Conversation go boring...” Černý muž nakonec někam odešel, my sme ušli tak pět metrů, já sem se zastavila u kasína na schodech, protože sem zjistila, že dál už nemůžu. Cítila sem se úplně slabá, začla sem se klepat, celá schoulená do sebe, určitě sem vypadala politováníhodně. „Peťo, já už nemůžu dál. Mám slabý nohy a celá su slabá, je mně divně. Nech mě tady umřít, a běž, ještě stihneš rozjezd.”
Sedl si ke mně, vyndal žvýkačky „to je úplný vyčerpání. Zničila ses. Vem si žvýkačky, je tam ňákej cukr.” Vyplivla sem svou žvýkačku, kterou sem si pěstovala už od Šelepky, a nacpala sem se melounovýma orbitkama.
„Proč nevytáhneš ňáký steroidy?” Zasmála sem se. „Možná by nám to teď pomohlo.”
Zasmál se taky. Věčný steroidový vtipy. Povídal mi ňáký příběhy. O tom, jak musí denně několikrát nosit psa ven, ze čtvrtýho patra, a pak zase zpátky, protože pes je ochrnutej „tak jako teď ty”. Když sme vstali, ušli sme pár kroků a zase sme museli zastavit. Pak dalších deset kroků a zase sem si musela někam sednout. Klepala sem se jak kdybych chytla Parkinsona, blbě se mně dýchalo, prostě sem byla celá na hovno a myslela sem, že to se mnou každou chvíli sekne. Hypoglykemie v plné parádě. Žádný jídlo a velký výdej energie. Však já dobře vím, co se děje, párkrát už se stalo.
Petr furt povídal, já už sem ani nemluvila, občas sem se zasmála, z posledních sil. „Já se bojím, že nedojdem na hlavňák, než se úplně rozední. Protože pak bude úplný světlo.”
Podíval se na mobil. „Neboj, ještě máme čas. V případě, že to nestihnem, můžem zalízt někam do klubu, a můžem tam sehnat něco na jídlo a na pití, dáš se tam dohromady. Musíš se najíst. Jedlas vůbec něco? Nic moc, že. Jančo... musíš jíst, to je takový základ pro přežití. Takže teď dem na jídlo... né, ticho, deš na jídlo a hotovo.”
Na Svoboďáku sem si lehla na lavičku. „na chvilku, hned zase půjdeme.” Zírala sem na nebe, který začlo nebezpečně svítit denním světlem. Nasadila sem si sluneční brýle a sledovala sem svítání. Petr stál opřenej o lavičku a povídal o tom, jak byl na výletě v Praze a o spoustě dalších věcí, mně se to dobře poslouchalo, a i když sem umírala, bylo to zábavný. Pak sem vstala, zase sme ušli pár kroků, a pak sem si zase sedla na ňákej schodek u výlohy. Možná nejsem tak nesmrtelná, jak sem myslela. Zato Petr je. To je věc, kterou vůbec nechápu. Nikdy sem ho neviděla unavenýho nebo zničenýho. Dycky je voňavej, upravenej, nažehlenej a svěží. Je jedno, jestli je ráno, večer, nebo noc. Prostě to tak je.
Připadalo mi, že sme v nějaké časoprostorové smyčce, že prostě na ten hlavňák nikdy nedojdem. Petr průběžně vyzvídal, jak mně je, ale vypadal úplně v klidu, on je totiž furt v klidu. Plížili sme se masaryčkou, já sem se zrovna pokoušela ujít svých deset kroků, a říkala sem si, ještě že nejsu opilá a nemotám se, to bych nezvládla už vůbec, když Petr řekl: „Ještě že se nemotáš, to by bylo daleko víc vysilující” a chtěl mně ukázat, jak moc by takový motání bylo špatný, jenomže si fakt zakopl o nohu, a to tak blbě, že skoro proletěl výlohou. Zabrzdil těsně před prosklenýma dveřma. Zůstala sem stát vyděšená jak koroptev, a to mě probralo. Chytla sem se za srdce „Já teď ale asi opravdu zkolabuju, su vyděšná k smrti. Seš v pořádku?”
Koukal na mě, pak na dveře který měl před nosem „Tak to teda bylo štěstí, chybělo pár cenťáků. Ty si myslíš třeba, že sem to chtěl udělat, ale já sem nejdřív chtěl, abych tě rozesmál, ale pak sem fakt zakopl.”
„To by byl teda ale závěr akce. Tahala bych z tebe střepy, byl bys jako skleněnej ježek. Jak si tahal ty mně střepy z bot, já bych je teď tahala z tebe, a vsadím se, že když už bys prolítl tou výlohou, tak bys rovnou umřel, jakýpak copak.”
„Ale né, na to nemůžeš umřít, byl bych třeba jenom pořezanej.”
„No to bys mohl umřít. Víš kolik lidí už takhle umřelo?”
Úplně se rozesmál. „Jančo, ty máš na všechno odpověď. Určitě víš přesně, kolik lidí na to umřelo.”
„Nesměj se, su vyděšená. Kdybys tím proletěl, tak ta spodní část by se rozbila na malý střípky, ale ta vrchní už né, a jak bys ležel, tak ty střepy zvrchu by spadly na tebe a jeden velkej by se ti zapíchl rovnou do srdce, takle...”
„A ty bys ho pak vytáhla.”
„Ne, to bych teda nevytáhla, to se nesmí.”
„Dyť to říkám, ty bys na ten střep šlápla podpatkem, ještě bys ho zarazila, až by mně projel zádama a pak by ses tomu smála. Protože to seš celá ty.”
Kroutila sem hlavou „Ty teda máš smysl pro drama.”
Nějakým zázrakem sme došli na hlavňák. Odkud nic nejelo. Stála sem tam bezradná a Petr tam stál se mnou, a povídal a povídal, diskutovali sme o tom, jestli při tracheotomii stačí strčit do krku brčko, pak sme se dívali na letadla, byly ňáký divný. „To nejsou letadla.” Řekla sem.
„Je to družice. Sputnik. Mává odtama na tebe mrtvá Lajka.”
„Prosimtě, neděs mě. Už tak mně není dobře. Já už bych strašně chtěla, aby něco jelo.”
„Já bych zase strašně chtěl, abys šla se mnou na jídlo. Poď, deme.”
„Ne, nezlob se, já nejdu. Já fakt teď nemůžu jíst. Navíc nechcu, aby ses na mě v tomhle stavu musel dívat dýl než je nutný.”
„No. To nech na mně, na co se chci dívat, ty se prostě potřebuješ najíst, jdeme."
„Ne, já fakt nebudu jíst, nemůžu. Teď ne.”
„Tak si dáš něco na pití. Kafe si určitě dáš.”
„No dobře. Dobře, tak dem na tu snídani.” Souhlasila sem. Vydali sme se teda na snídani, jenomže jak sme ušli pár kroků, uviděla sem, že mi jede šalina, a tak sem ho objala, z posledních sil sem doběhla, naskočila a dojela domů, kde sem sebou práskla do postele a konec zvonec. Vyspala sem se dvě hodiny a pak sem musela pro Aničku. Bohudíky mi ty dvě hodiny stačily, abych se dala dohromady. Rychloregenerace.
Druhej den sme si s klukama napsali, že to byla nejlepší akce všech dob, co nejdřív zopakovat.

V pondělí sice bylo vyhlášený firemní volno, ale já sem přesto šla do práce, protože padající složky už mě děsí i ve snu. Pustila sem si techno maraton na plný pecky, a jak mně ta práce šla od ruky! Odpoledne sem měla sraz s Evkou a Verčou, že pudem navštívit vizážistku. Těšily sme se, jaká to bude prdel, a taky že byla. Byly sme tam samy s kosmetičkou, patlaly sme na sebe masky, pleťový gely, pílingy, mejkapy. Verča se na mě urazila, když sem se jí smála, protože měla na obličeji jílovou masku, co vypadala jako sádra a pak mně to vrátila, když na mě kosmetička patlala krémy „pro zralou pleť”. „To jakože seš stará!” Napatlaly sme na sebe všechno možný, vypily sme si kafe, holky si koupily mejkapy, já nic, protože mně žádný obchodní trik nezblbne, mě teda ne, ale bylo to fajn odpoledne.
Když už sme byly tak velký krasavice, vyrazily sme do města. Po tom, co sem jim řekla o mým mírným kolapsu vysílením, mají nade mnou jídelní dohled. Takže sme zašly na večeři, a pak sme zamířily do Malibu baru, kde na nás čekala Lůca s Kačkou.
„Můžu si dat pivo?” Zjišťovala Evka. „Já bych si strašně dala pivo.”
„Však vona si ho tady taky minule dala.” Hodila Veruna hlavou směrem ke mně. „Stydím se. Já se stydím.”
Zakroutila sem hlavou „Klidně si to pivo dej, nemusíme dneska večer dělat machry.”
„Všechny ty coly a drinky, ježiš... furt se někde musíš tvářit... lóng dríínk, short drink, koktejly...já si chci dát normálně pivo a kořalku!” Bouchla Evka do stolu.
„Mám ten stejnej pocit” Uznala sem. „Furt podpatky, sukýnky, malovátka, vyžehlený vlasy, kupuješ si drahý rtěnky aby se neotiskly náhodou na skleničky... od lóng drinků... a přitom jediný co chceš je naběhnout v teniskách do baru, dat si pivo a zelenou, rozmazat si řasenku a válet se po stole.”
„Prej dat si pivo a zelenou...” Smála se Lůca. „Panebože, to snad už nikdo nepije.”
„Já jo, já bych si to rovnou nalila do piva.” Řekla Verunka. Která bývá z dvoudecky vína našrot.
„Tak jo, dem do nějaké normální hospody, kde Veruna vypije na ex pivo se zelenou.” Rozhodla Kača.
„Nééé...” Kroutila sem hlavou. „...to je blbost, co chcete udělat, dyť se poblije.”
„Ne, oni mně nevěří, já vám to chcu ukázat.” Trvala si na svým Veruna. Jenomže já si pamatuju, že když naposledy takle dělala machry, tak sme nestihly rozjezd, protože chtěla zvracet do koša.
„Tak dopijem a deme tady do ňáké hospody, kde mají zelenou.” Řekla Lůca.
„Holky nechovejte se jak borci když si měří péra. Řekla blbost, tak to jako přejdem-” Zkusila sem to znovu.
„Ne, to teda nepřejdem.” Řekla Kača. „Veruna vypije pivo se zelenou na ex, nebo nejdem spat.”
„Takle se dámy nechovají.” Smála sem se a jakože sem pohoršeně kroutila hlavou.
„Di do prdele s dámou.” Bouchla mě Lůca do ramena.
Chtěly sme teda odejít, jenomže pak se do baru nahrnul zájezd děcek. Bylo jich asi třicet, věk patnáct let, zřejmě Maďaři. To sme teda chtěly vidět. Obsadili dva stoly. Protože jak říkám, v koktejl baru bývá prázdno. Protože draho. Vzali nám dvě židle. Začlo to být zajímavý. Vsadily sme se s holkama, že je vyhoděj do deseti minut. Evka tvrdila, že ne. A měla pravdu. Objednávky byly ještě zajímavější. Děcka kupily drobáky na stůl. Počítaly. Drobáky odebíraly a přidávaly. Smíchem sme se válely po gauči. Pak přišla objednávka. Pinkl vrtěl hlavou, smál se, děcka dělaly oči, někteří vytahovali občanky, pak je zase rychle zandali. Objednali si pro celej stůl jednu colu. Pak vytáhli z jakési krosny cigára. Všichni důležití, nikdo nešlukoval, prostě komedie lepší než Pařba ve Vegas. Pak rozdělali brambůrky a oplatky, který vyndali z batohů a nechali je kolovat. Jakejsi borec se pod televizní obrazovkou snažil předvíst, že umí tančit na Party Rock Anthem. Neuměl to. Ale holky tleskaly, byl to prostě hrdina večera. Bomba. Fakt bomba.
My sme se mezitím nacamraly z vína, vykládaly sme nesmysly a válely sme se po sobě, prostě príma večer. Rozhodly sme se, že si objednáme limuzínu, pro nás pět, na hodinu. V červnu. Stvrdily sme to přísahou, že se na to žádná nevysere. Dem do toho.
Pak sme se rozdělily. Ještě předtím sme zašly na jídlo teda, protože jídelní hlídka. A pak šla Evka s Verčou domů, a já s Kačkou a Lůcou do Karibiku. Jak jinak.
Tam sem tančila asi hodinu, holky to moc nebavilo, zatímco se na mě nalepil jakejsi Ali z Libye. Ty vole. Tancoval se mnou a fotil si mě, tahal mě na panáky, ale já sem se pak ztratila v bezpečí davu, protože mě unudil k smrti „ty seš tak cheská...”. Hm. Kámo, todle neklapne.
U baru sem potkala Boxera. Chvílu sme pokecali a pak sem jela dom. Žádný tančení do rána, holky to totiž neba, což je škoda, ale nenadělám nic. Sama bych to třeba dala, ale to by se na mě nesměli lepit takoví Ali z Libye. Být sama holka v Karibiku prostě není možný.

V pátek sem chtěla zůstat v práci do večera, protože už na mě padaly složky, který bylo potřeba udělat, jenomže Námořník je přece jenom o pár ulic dál, a stačí seběhnout kopeček... no prostě po páté už sem seděla na baru, dala sem si pivo a kecala s Ričim. „Sem je tak dobrý přijít. Ty se dycky usmíváš, nikdy tě nic nesere...”
„A to se mám jako na ty lidi mračit? Ale di, dyť není důvod, život je krásnej.”
Furt sem nevěděla, co si mám dat na jídlo, a Riči říkal, že rozhodně hovězí líčka, wow, to je žrádlo.
Dala sem si teda líčka, kraví žgraňky, v baru nikdo nebyl, takže sem si vklidu bagrovala lžičkou bramborovou kaši s líčkama, zapíjela sem to pivem, Riči vykládal příběhy, a když sem dojedla, tak sem si zapálila, a nikdo nebuznil, pohoda klídek. Takových kdyby bylo víc míst na světě.
Když došla Kačka, sedla si vedle mě na bar, dala si kofolu „dneska fakt moc nebudu pít”. Aha. Pak dorazila Evka a sedla si za nama na bar s tím, že „dneska nebudu pít, dám si jenom kafe a džus.”
Upřímně sem se smála. „Kdybych měla sepsat historky z barů, knížka by se menovala Dneska nebudu pít.” Pak sem jim řekla, jak sem snědla líčka.
„Líčka? To je jako toto?” Šahala si Evka na obočí. Kačka trhla ramenem.
„Né, líčko je tady, tvářička.” Ukazovala sem si na pusu. „Né obočí, nebo lýtko, nebo co. Jo vlastně kráva nemá lýtko.” Zasmála sem se. Vůbec sem netušila, co tím spustím.
„Počkej, jak jako že kráva nemá lýtko...” Divila se Kačka. „...a jak by chodila?”
„Nevím, kráva prostě lýtko nemá. Nemá lýtkový sval.” Krčila sem ramenama. „Zvířata vůbec nemají lýtka.”
„To teda kecáš.” Obula se do mě Evka. „Jasně, že mají lýtka. Musí mít.”
„Jo? A kde má kráva lýtko teda?” Chtěla sem vědět. „Vidělas někdy vůbec kraví nohu? Kůň taky nemá lýtko, ani pes, ani nic takovýho.”
„To se mně ňák nezdá.” Řekla Kačka. „Každý musí mít lýtkový sval, jak by jinak ty zvířata hýbaly nohou?”
Dohadovaly sme se nad tím ještě pěkně dlouhou dobu, Riči se snažil dohledat na internetu jak to teda je a když sme neměly pořád žádný rozetnutí případu, rozhodla se Evka zavolat svýmu tátovi, kterýmu se ale nedovolala, tak vznesla dotaz aspoň na mamku, která nevěděla a byla v panice, že neví dobrou odpověď, protože si myslela, že Eve nasedla někde do toho soutěžního taxíku.
Pak volala Kačka, taťkovi, ale ten to taky nevzal, a taky to vzala mamka, taky nevěděla, a zkonstatovala, že Kača už v sobě má určitě „ňáký to pivko”, tak ať se dobře baví a chová se slušně.
Já bych taky zavolala taťkovi, ale byl na Zélandě, a tak sem zavolala Edovi, jestli si může vzpomenout, jestli má nějaký zvíře lýtko. Řekl, že had to určitě nebude, ať se dobře bavím, což vypadá, že už se děje, a zeptal se, jestli platí ta neděle. Doufala sem, že jo.
Záhada lýtek tak zůstala nevyřešena. Zrovna přišel Učitel, kterýho sem se ale rozhodně nechtěla ptat, protože se na nás zrovna tvářil hnusně, že sme obsadily bar, a taky mě nesnáší, snaží se mě dycky sejmout, což je zvláštní vzhledem k tomu, že ještě nedávno mě chtěl sbalit, psal mi esemesky, kupoval mi pití, zval mě na oběd. Ještě, že se nesnažím lidi pochopit, mohla by to být ztráta času.
S holkama sme řešily, co žere sumec, jehož hlava visela na zdi nade mnou. Evka ukazovala na ježíka, kterej mi visel nad hlavou ze sítě u stropu „Minule sem chtěla s tím udělat fotku a tak dlouho sem se vedle něho nafukovala, až sem se popíchala.” Riči mezitím dohledával, jestli mladí sumci žerou plankton. Klub vědců.
Ňákej borec se otočil u baru pro vodky a tvrdil, že sumec žere chaluhy.
„To si pleteš s mořskou krávou.” Smála sem se. „S tím... jak se menuje...? Děcka, jak se to menuje, to zvíře. Nó... mořská kráva...”
Holky na mě zíraly „Jaká mořská kráva? Co to meleš?”
Nikdo nebyl schopný se chytit nitě, tak sem to nechala být a řešily sme, jestli má Kača zůstat s borcem, se kterým to nemá cenu, a kdy bude nejlepší se rozejít....
„Kapustňák!” Zařvala sem na holky. „Kapustňák je to zvíře, mořská kráva, kapustňák!”
Smály se. „Žádná mořská kráva ani kapustňák není.”
„Ale jo, sou, jasně že sou. Mořská kráva je kapustňák, taky ochechule se tomu říká. Podobní sou dugongové. Celkově sou to sirény. Řád sirén. Uf, už sem si myslela, že si nevzpomenu. Dugong mi dal taky docela zabrat.”
„Siréna je úplně něco jinýho.” Řekla Evka. „To je mořská panna.”
„Jo, jo... sirény mořský panny vznikly v mytologii na základě zpěvu kapustňáků.”
„No jasně, to jo teda...” Evka se otočila na Kaču. „Že si dělá prdel?”
Kačka trhla ramenama „Nikdy sem o ničem takovým neslyšela. Jak teda vypadá kapustňák?”
Riči vyhledal na netu. Otočil k nám monitor. „Má pravdu, takhle to vypadá.”
„Ale určitě to teda nezpívá.” Nedala se Evka. „To je tak ošklivý, že to určitě dělá ňáký syčivý zvuky, takle chrrrsss...!”
Prvního panáka sme daly za hodinu a pak už to jelo. Během večera si k nám přisedli na bar dva borečci, co jim mohlo být tak osumnáct a jeden z nich se snažil sbalit Evu. „Prý dělá řeckořímský zápasy.” Křikla na nás Evka a ukazovala na tu sušenku vedle sebe. Jasně. Smála sem se, až sem málem zbořila glóbus, co byl na baru. Sima volala, že příde, ale věděla sem, že ne, protože za mnou nikdy nechodí do Námořníka. A to je taky dobře, protože tak mám oddělený světy přesně tak jak mají být.
Ve dvě Riči zavřel bar, zůstaly sme tam s holkama sedět, čumákovat, klopily sme do sebe panáky, pak nám řekl „Počkejte tady” a vyběhl někam do noci. No tak jasně, my počkáme, kam bysme taky chodily. Pustily sme si hudbu a vyřvávaly sme spokojeně „don´t be fooled by the rocks that I got, I´m still I´m still Jenny from the block.”
Když se Riči vrátil, řekl že je všechno zařízený, a teď nás veme do světa. Dopít a jít.
Stáli sme před Mersi, kopali do šutýrků, čekali sme na holky, a já sem si vzpomněla, jak mi Taťka říkal, že až mě vyhoděj, tak si klidně můžu venku sbírat kamínky a křičet si tam, a tak sem si teda nasbírala kamínky a křičela sem „Hééééééj....lets get loud!” Jak chceš. Riči se smál, měl kožený sako a já sem si říkala, jako to mu tak slušelo dycky, nebo se to stalo teď... no páni.... Zahodila sem šutýrky, nabrali sme holky a šli sme do klubu.
Když sme vešli, hráli zrovna Personal Jesus, což se mi ke vstupu hvězd jako soundtrack líbilo. Může být. Opřela sem se o bar, Riči koupil panáky, a pak mi přivedl ňákýho týpka „to je kuchař z Rialty, ví všechno na světě, takže – jestli máš otázky, on má odpovědi. Můžeš se zeptat na ty lýtka.” A to sem taky udělala. Probrali sme lýtka a spoustu dalších věcí, polemizovali sme nad tím, jaký živočich je nejvytrvalejší, proč mají echolokátor jenom netopýři a delfíni, když je to tak dobrá věc, proč hmyz nemá krev a kdo byl otcem titánů.
Dohrála hudba. Vyhazovači začli vyhazovat lidi. „Vypadá to, že sme skončili s velkýma moudrama.” Řekla sem Kuchařovi. „Bylo mi potěšením...”
Vrátila sem se pro holky. Seděly u stolu s Ričim, na stole vyskládaná hradba vypitých panáků, a já sem si říkala, ty vole, kolik toho jenom můžem přežít... nebo sme nesmrtelný?
Klub se zavřel. My sme zůstali. S pinklama, vyhazovačama a kuchařama. Hráli sme jakousi hru, kterou někdo vytáhl ze Sluníčka.
Že sem hafo unavená sem zjistila v pět ráno. Svítalo. Rozpustili sme klub nesmrtelných. Kača s Evkou se mnou šly na zastávku. Motaly se jak kače v pytli, zato já sem neměla sílu se ani motat, byla sem ráda, že vůbec stojím. V rozjezdu sem usnula, přejela sem zastávku, takže sem se pěšky musela vracet, a to už bylo světlo.
Druhej den odpoledne mi psala Evka, jakože sme to fakt přehnaly, celej den jí bylo blbě, že jenom ležela v poloze embrya, a modlila se, ať neumře, ale teď už je to dobrý, zajdem dneska na pivo?
Na to sem sice neměla sílu, ale sešly sme se hned v pondělí na obědě. Mluvila o tom, jak končí v práci a odlítá na Zéland. Jo a mezitím nemá měsíc kde bydlet. Tak sem jí řekla, že může ke mně, jasněže. No problemo.

Ve čtvrtek sem skočila se Simou na zahrádku za barák. Děcka si hrály na louce, Anička spokojená, že zase vidí kamarády a my sme vykecávaly, mimochodem mi Sima slíbila, že se mnou pojede v červnu na koncík Billy Talent, když já s ní pak zase pudu na koncert 30 STM, až tady budou. Slíbila sem všechno, a tímto doufám, že se tady Jared nikdy nevobjeví.

V pátek si vzal Hugo Aničku na chatu, takže sem zůstala dýl v práci, a pak holky z kanclu vymyslely, že pudem na pivo. No fajn, na pivo, proč ne. Zašly sme do baru kterej je přímo naproti Námořníkovi. Po dvou pivech lítala pravda vzduchem, jakože do té doby sme se rádi vůbec neměly, to je fakt. Ale pak sme si to vyříkaly, a bylo všecko óká, zapily sme to, prostě normoš, jako chlapi, a všecko bude gut.
Neměla sem u sebe peníze, protože sem si zrovna ráno zapomněla peněženku, ale piva dycky někdo vzal, takže co je mně do peněz, don´t care. Po druhým pivu sem vyběhla na ulici, protože nedokážu sedět, já to prostě neumím, a: ahááá, už vím co – z ulice sem přeběhla silnici a vpadla sem do Námořníka. Riči na mě mával už ode dveří. „Já jenom... ták, vcukuletu, tě du pozdravit.” Oznámila sem.
„No proto, od odpoledne tady sleduju, jak si chodíš támhle před bar telefonovat, a sem nepřídeš.”
„Dyť su tady, ne?”
„Tak co si dáš....?”
„Nic, valím zase zpátky, jenom sem chtěla říct Ahoj. Hey hay hallo!”
„Já už sem si říkal, co se děje. Holky tady nebyly celej týden a teď vidím tebe, jak seš támhle naproti, a říkám si, proč nejdeš sem, co je, jakože sem si myslel, že sem něco provedl.”
„Ale houby.” Smála sem se a odhopsala sem zpátky přes silnic. Dala sem si další pivo, ale už sem přemýšlela, kam se vrtnout, a vzpomněla sem si, že mi odpoledne psala Gazela, Ondrášova manželka, jestli mám čas, že bysme šly zapařit. Divila sem se sice, kde sem k takové oblíbenosti přišla, ale rozhodla sem se, že jí zavolám a někde se srazíme. Což bych i udělala, a mohlo to být zajímavý, kdyby holky nevymyslely, že jedem na Lesnou, což mi přišlo ještě zajímavější, protože tam to vůbec neznám. Nebo jo...? Nemohla sem si vzpomenout, jestli sem tam bydlela, protože já sem taky bydlela všude, ale pak sem si řekla, že fakt Lesnou neznám a nemám s tím nic společnýho, ani tam vlastně neznám bary, no tak jedem! Ještě před tím sem znovu skočila přes silnic, říct Ričimu zase ahoj, páč jedu na Lesnou.
„Né, zůstaň tady, co budeš sakra dělat na Lesné?”
„Se uvidí.”
A taky se vidělo. S ňákým důchodcem sem tam v baru teda hrála automaty, on tam házel prachy, já sem mačkala, a když viděl, že su marná, protože to nikdy nevyhrálo, tak mě chtěl vystrnadit, ale já sem se smála, a řekla sem mu velkou světovou pravdu, že je úplně jedno, kdo co jak mačká, protože je to naprogramovaný, přece. Někomu sem na baru sebrala cigáro, protože ty už mně taky došly, a šla sem s kolegyní Vlaďkou hulákat k jukeboxu.
Dom mě vezl autem Libor, přítel kolegyně Radky, což mě zřejmě zachránilo od situace, kdy bych někdy v noci poznávala Lesnou v marné snaze najít zastávku.
Doma sem sebou hodila na postel a usnula sem jako špalek, ale připadalo mi, že ne moc na dlouho, protože ráno mě vzbudil telefon, psala mi Laura, že je krásný den a jestli pudem do Bílovic. Tak jasněže.
Šel s náma i Vítek, byla to fajn procházka. Zašli sme v Bílovicích na oběd. Seděli sme na zahrádce a čekali hodinu a půl, než nám donesli jídlo. Pak sme tam ještě další hoďku a půl zůstali. Slunko pražilo, zima skočila rovnou do léta, a já sem namyšleně vykládala, jak nepotřebuju krém proti slunku, protože na mě slunko neúčinkuje. Ti dva, namazaní třicítkou, kroutili hlavama, jakože ať du aspoň do stínu ale já né. Bylo to pěkně strávený odpoledne. Pak nasedli na vlak a odjeli. Já ne. Ňákou dobu sem seděla na nádraží a pozorovala to tam, pak sem se zvedla a vydala se pěšky zpátky do Brna. V řece byli pstruzi. Sedla sem si na břeh, dala nohy do vody, ze sluchátek mi valilo Alors On Danse, prostě největší štěstí. Takle sem si to představovala celou zimu.
Když sem došla do Obřan, docela se mně podlamovaly nohy, ale já se nedám, this is Sparta, a tak sem se vydala ještě na nákupy.
Druhej den sem nemohla chodit, jak mě bolely nohy, bylo mně jasný, že sem si pěkně dala, netrénovaná, po zimě, ale já na ňáký tréningy nemám čas. Navíc sem byla spálená a červená jak prdel orangutana. Aby toho nebylo málo, rozhodla sem se zažehlit si do vlasů keratin, kterej se smí aplikovat jenom v salónech, ale to leda hovno, proč bych platila ňákou kadeřnici, když to zvládnu sama. Jasně. Byla sem celá pokapaná od rozžhavenýho keratinu, a jako můžu říct, nikdy víc takový pokusy.

V neděli sme oslavily s Aničkou její narozeniny. I když sem původně naplánovala oslavu, všichni se na to vykašlali a nakonec sme teda seděly v kuchyni samy, s dortíčkem a svíčkama. Slíbila sem, že příští narozky, budou fakt bomba. A taky že budou!
Koupila sem jí spoustu encyklopedií, taky řecký báje a pověsti, a teď se o to rveme. Večery trávím zabořená v knížkách. Připadám si ještě chytřejší než obvykle, což už, řekněme si narovinu, přesahuje míru únosnosti. Někdy si připadám tak chytrá a boží, až mě to dojme. Hrajeme s Aničkou kvízy. Je moc chytrá, baví ji to, já ji všechno učím, a to zase baví mě, ona tomu říká „přenos mozků”, a já su šťastná, že někoho zajímá, kde žije jedovatý pták a kolik váží bělozubka.

Po barovým večírku se vztahy na pracovišti značně vylepšily. Radka mi volala jedno odpoledne, že sou s Liborem na pálení čarodek a ať s Aničkou přídem, a tak sme došly, Anča si hrála s milijonem děcek, který se tam nacházely, Libor nám opekl špekáčky, my sme s Radkou byly vyvalený na dece, pily sme piva a kecaly, prostě neskutečná pohoda.

Další pohoda je v práci na zahrádce. Jeden den sem si tak ležela venku na trávě za domečkem, v obědové pauze, v ruce rohlík, slunko hřálo jako nikdy, ptáci zpívali, kolem mě se procházela kočka a myslela, že o ní nevím, ale já ji slyším dycky, protože je tlustá. Chtěla sem si kousnout do rohlíku, ale byl obsypanej mravencama, tak sem ho hodila do křaků, tlusté kočce, a zase sem zavřela oči, a moje duše se radovala, úplně skákala a křičela „léto léto léto léto je tady, dělej něco!” A já sem si říkala, léto, vážně, léto, konečně přišlo, je tady, a zase sem se ho dočkala.
Léto! Letní noci, party, pařby, hudba, výlety, chození nočním městem, hradby... hradby... hradby a Petr. Petrrrrr... Je načase vrátit se. Zimní nudě odzvonilo, je to tady, tick tick tick booom!

Takže sem mu odpoledne zavolala, že je léto, který tímto oficiálně vyhlašuju, a vracím se. Páteční akcí tak začnem sezónu letních party nocí. Řekl, že už s tím tak jako počítal, a že na pátek domluvil sraz s Lukášem, abysme mohli jít v letní danse sestavě. Paráda. Tak dlouho sem na to čekala, a bylo to tady. Zdálo se, že s létem je zase svět o něco lepší.

Takže. Brácha se rozhodl odjet na měsíc na Zéland a taťka se k němu připojil. Prostě tady všechno a všechny nechali a na měsíc odletěli, nazdárek zdárek. Tomu říkám great escape, a fakt jim fandím.

V práci je to ... pracovní. Musela sem složitě přešaltovat na to, že sem si udělala v životě samostatnou složku Práce. Musela sem jasně vymezit další svět, kterej se neprolne vůbec nikam dál, nerozpíjí se, nevsakuje se do hranic dalších světů. V práci sou lidi, kafe, tiskárny a papíry. Nevykládají se tam příběhy.

Ve čtvrtek sem u ťamanů na obědě potkala Verunku s Mladým. Měla sem radost, zato Mladej vůbec žádnou radost neměl. Vykládala sem si s Verčou, hlavně o tom, jak to v pátek rozjedem, tyjo, to bude jízda, táhnem to až do rána, juchůůůů! Mladej se na to netvářil. Bylo mně jasný, co se asi stane.

V pátek se šlo na firemní oběd, pak se hrál bowling, kterej sem nehrála, dala sem si pivo a byla sem celá natěšená na večer, protože sem měla sraz s holkama. Volala sem Kačce a Lůce a daly sme si sraz u Námořníka, v šest. Veruně sem volala taky, ale ta musela neodkladně odjet kvůli autu Mladýho do Hradce, takže nemohla přijít. Neboli zařídil aby nepřišla. Což nebylo žádný překvapení.

Takže sem došla k Námořníkovi, kde vůbec nikdo nebyl, sedla sem si na bar a kecala s pinklem, Ričim, o tom, jak sem byla tři měsíce na neschopence, jak sem semka na bar nemohla, a on říkal „lidi od vás už sem moc nechoděj”, a já sem řekla „jó... ono je to vlastně jedno”. Dala sem si pivo, vedla sem s pinklem moudra, bylo to fajn. Konečně. Konečně su zpátky. Tady je všechno jak má být.
Za hoďku došla Kačka s Lůcou. Byla sem tak ráda, že je vidím. Daly sme si piva, já sem koupila panáky, bylo jasný, že to se mnou zacloumá, protože sem už přes měsíc nepila, a kecaly sme o známých.Lůca vykládala, jak se ztratil Houska. „Už skoro dva týdny nepřišel do práce. Nikdo neví, kde je, nebere telefony, akorát se prý ukázal na ňáké oslavě, takže tušíme, že žije."
„Tyjo." Smála sem se. „Tomu říkám odvaz. Už to kdysi udělal, že?"
„Jo, na dva dny." Řekla Kačka. „Děcka se ho snaží různým způsobem odlovit, abysme ho aspoň viděli. Lákáme ho na různý spářky, jenomže Houska je už vobezřetnej."
Smála sem se. Přesně takový příběhy mně chybí. Pak sme probrali ostatní.
„Co Ondráš?” Zeptala se Kačka. „Neviděli ste se?”
„Od té doby, co sme se vykousli v autobuse do Lelekovic?” Smála sem se. „Je jasný, že když tohle udělám, je to konečná. Takže né, neviděli sme se.”
„Ani ti nepsal?”
„Ale jo, psal...” Čučela sem do stolu. „Víš, jak to je... prostě...”
Pípla mi esemeska. „To bude Veruna... ty vole, no ty vole! Tak teď neuvěříte, normálně neuvěříte, tyjo...to mě poser, neuvěříte, kdo píše.” Ukázala sem jim telefon. „Protože píše Ondráš.”
„Ukaž, ukaž...” Vrhaly se po telefonu. „No to mě poser...ty vole... to mě poser...úlet. To je normálně úlet.”
Chtěl přijít. Napsala sem teda, ať příde. Napsal, že musí vzít manželku. Gazelu. Napsala sem, že jasně, ať přídou oba. Trvalo dlouho, než dojeli, už sem byla nervózní protože sem chtěla Ondru vidět, a dat si panáka, a tak vůbec, takže se ta doba, než se objevili ve dveřích, zdála jako věčnost. Vypadal dobře. Jak dlouho sme se neviděli? Od Vánoc, tuším. Letí to jak splašený. Gazela taky vypadala dobře. Ona vypadá furt dobře. Jejich příchod doprovázely oslavný rundy panáků. Následovalo spoustu smíchu a povídání blá blá blá jeden přes druhýho, dozvěděla sem se akorát, že Ondráš teď jezdí s dodávkou. Nic podstatnýho, ale zase – kdo o ty podstatný věci stojí.
Byl to dobrej večer. Domů sem se dostala někdy ve dvě.

V neděli večer mi zazvonil telefon. Neznámý číslo. Předem se bojím, protože z toho sou akorát trapasy. A taky že jo.
„Zdarééééc!” Ozval se rozverný mužský hlas.
„É, zdarec... Pájo...?”
„Né, tady není Pája. Ale skoro, skoro.”
No ty vole, zpocená až na prdeli.
„Zkus to ještě jednou.”
„Nééé, já už vím. Šakal! Šakale, ty vole!”
„Né, Šakal to taky není. I když dobrej týpek, tak zase seš vedle.”
Sakra, ten hlas, znám ho, tak moc ho znám... a pak, ty jo... „Eda? Edo!”
Byl to on. K tomuhle se váže historka, jak sem před měsícem jela do Olympie, a po cestě sem vystoupila a šla k jeho baráku, a chtěla sem zazvonit a vidět ho, protože sem si nemohla vzpomenout, proč už se nevídáme, jenomže sem na to neměla prdy, zazvonit, a tak sem tam chvilku postávala jak váza, a pak sem se otočila a odešla. Připadala sem si jako idiot, a tak sem aspoň na fejsu našla Jáju, jeho holku, a zeptala sem se, jak se mají. A to je ta historka, která to dovedla až sem, do zavolání v neděli večer. Byl to můj úplně nejlepší kamarád. Za celej život, ten nejlepší. Opustila sem ho před třema rokama, a nemůžu si tak úplně vzpomenout, proč.
„Jaktože nevíš, kdo volá, ty nemáš moje číslo?”
„Ne. Nemám.”
„Proč? Já mám tvoje pořád.”
„Hej, nevím proč. Já vlastně vůbec nevím, co se stalo. Asi sem tě smazala.” Přiznala sem.
„To neva. Řeknu ti vtip. Chceš slyšet vtip?”
„Jo, jasně.”
A tak sme povídali a povídali, a pak sme se domluvili, že o víkendu přijedu.

V kriminále mi pořád zadržovali potvrzení, který sem nutně potřebovala, a tak sem zašla na pracák, protože kolečko „kontaktujte supervizora – personální – účetní – manažera” je únavný jako malárie, a tak sem zašla na pracák, tam sem to nahlásila a zároveň sem pověřila pracovní úřad, aby za mě v této věci jednal, protože co já se kde s kým budu srat.
Čistě z radosti sem ještě zavolala účetní do Prahy, abych jí sdělila, že sem to nahlásila na pracák, a že je tam uvedený taky hlavně její jméno, protože je za to zodpovědná. Nejdřív na mě zkoušela jakýsi psychologický dramata, snažila se mě poučovat na co mám a nemám právo, ale protože sem se na to neptala, tak mě to nezajímalo. Na konci hovoru na mě křičela vytočená žena v infarktových stavech. Típla sem telefon, úsměv prosím a následně sem zavolala na Inspektorát práce.

V pátek sem byla domluvená s Kačkou a Lůcou, že pudem k Námořníkovi. Přišla sem tam teda večer, ještě bylo brzo, holky končily v práci až za hodinu, ale já chodím schválně brzo, mě baví sedět na baru sama. Na baru seděl Kif, ani si mě nevšímal, ale já vím, že si mě nevšímal proto, že se bál, že mu něco vpálím ohledně mýho odchodu, protože taky není čistej. Ale na to já kašlu. Sedla sem si teda na bar, a pinkl Protivák mě hned informoval, že na baru se nekouří, jo... Jo, odkdy? Prej už dlouho. Chvilku sem se hádala o tom, že ještě před týdnem to nikomu nevadilo, no ale... víš co, blbče, vykuř. Vzala sem si uraženě svoje pivo a šla si sednout nahoru ke stolu, kde sem strávila samotkovou hodinu, jenomže u stolu mě to jako vůbec nebaví. Protože bar, a stůl – to je diametrální rozdíl.
Když přišla Kačka s Lůcou, bylo to fajn. Daly si víno, objednaly sme panáky, něco sme říkaly, Lůca furt zaražená jak pilot.
„Co se děje, Lůco?” Zeptala sem se.
„Dostala vytýkač.” Řekla Kačka. „Už toho máme dost, je to fakt přes čáru.”
Nevěřila sem. „Lůca že dostala vytýkač?” Nejlepší pracant na světě, za celou dobu, za ty roky, neudělala nic špatnýho. Šlape podle kriminálního řádu jako nikdo. Prostě poslední člověk na světě, kterýmu by někdo měl dat vytýkač. Leda že by ten někdo byl mentál.
„Ale jakým způsobem sem dostala vytýkač...” Leskly se jí oči. „...Rybář poslal všem mejl, úplně všem, kde mě označil za lemru línou, protože sem byla hodinu odlogovaná z telefonu. Ale to mělo důvod, já sem nahlásila, že na hodinu nemůžu brat hovory, Taťka to věděl, měla sem to schválený. Jenomže se nikdo neptal. Prostě poslal všem mejl, že su lemra líná, a že dostanu vytýkač. Takle sem se to dověděla.”
„Lemra líná?” Zvedla sem obočí. „Máš to tady? Máš to vytištěný?”
Kačka to měla nafocený v telefonu. Příšerný. Mejl byl napsaný stylem „cenu za lemru línou dnešního dne dnes získává největší lemra líná Lucie XY, toto je varování pro všechny, Lucie vyhrává vytýkací dopis...” Lůca skoro brečela, Kačka se třepala rozčilením.
„Asi nemáte prdy na to, poslat mu jako odpověď odstavec zákoníku práce o snižování lidské důstojnosti, že..."
„Na to asi nemáme..." Pípla Lůca.
„No.” Napila sem se piva. „Co s tím budete dělat?”
Krčily ramenama. Nebudou dělat nic. Já to chápu, taky sem měla otrocký syndrom, z toho de těžko vybruslit.
Mluvily sme o borcích, o práci a tak, príma pohodový večer. Lůca pak odešla kolem jedné, my sme s Kačou ještě kafraly, a když sme se rozhodly platit, Protivák se nás snažil natáhnout o dva panáky a dvě vína, ale tento útok sme bystře odrazily. Vyhodil nás, a zároveň s nama vyhodil i Kifa. Loudali sme se všichni tři směrem ke kriminálu, Kif se smál „Nejste samy, koho se snažil ojebat, příště si musíte dělat čárky. Prej děláš u bráchy... Daří se ti dobře...?” Já vím, že všechno ví. Ať udělám cokoliv, on o tom bude prostě vědět. Objali sme se a vydali se do svých domovů.
Druhej den mně nebylo nic moc, čím su starší, tím sou kocoviny horší. Uvědomovala sem si sice, že mám jet za Edou, ale pak sem to odmávla. Zítra zavolám a ňák to vysvětlím.
Což se samozřejmě nestalo.

Z práce su unavená, je toho na mě moc, alespoň ve fázi, kdy se učím, dělám chyby, připadám si jako blbec, a su docela vysílená. Abych si udělala radost, domluvila sem si doplnění řas na úterý, mamka si vzala Aničku, já sem v práci zůstala dýl, a pak mě napadlo, že bych mohla večer někam vyrazit, a tak sem zavolala Kačce, která řekla jasně, brouku, ale dneska dem jenom na kafe, žádný divočení, a že svolá holky. Šla sem teda na řasy, tam sem prospala hodinu, a když sem se vzbudila, měla sem řasy jak filmová hvězda, takže sem na sebe nadšeně zamrkala a vydala se za holkama „na kafe”. Byly v Plzeňáku, což je nejhorší hospoda, kterou znám. Obsluha trpí takovou rychlostí, že kdyby tam místo sebe dali lenochody, nikdo nic nepozná. Pivo hnusný, topinky hnusný, neochotný a otrávený xichty. To už ani nemluvím o tom, že sem tam jednou přišla o foťák. Když sem přišla, na dvou mega obrazovkách jel hokej. Doteď sem si myslela, že su jedinej člověk v republice, kterýmu je Kometa u prdele. Ale když sem viděla holky, jak sedí zádama k obrazovkám a zvedají oči, udělala se mi radost. Byly tam všechny čtyry.
„Proč pijete kofoly?” Smála sem se.
„Protože deme zítra do práce.” Řekla Lůca. „Musíme být ukázněný.”
Tak tady tomu klamu sem nevěřila ani minutu, ale dala sem si taky kofolu, abych věděla, jaký to je. S Evkou sme probraly borce. Mě úplně fascinuje, jak je to nevyčerpatelný téma. Verunka furt mluvila o práci, na všechny křičela, normálně bych řekla, že jí z toho hráblo a jako jo, dělala mi starost.
„Měla by sis vzít dovolenou, seš v posledním tažení.” Řekla sem jí.
„Jo? Do piči a jak si mám vzít asi tak dovolenou, když kurva mně ji nikdo nedá? Já sem si žádala. Prej nedostanu žádnou, tak jo, no prosím, dyť já se můžu klidně taky zbláznit, ne? Do hajzlu!”
Lůca odešla hned jak dopila kofču, protože měla ňákou akci. Kofola byla hegeš. Evka navrhla, že si dáme pivo, jenom jedno malý, na spravení chuti, a pak dem dom. No jó, jasněže. Na placení sme čekaly přes půl hodiny. Když sme se nedočkaly, Veruna řekla „kunda, já tady nebudu sedět jak pizda”, zvedla se, oblíkla se a oznámila „Já prostě du”, a my sme udělaly to samý, protože sme se shodly na tom, že když nikdo nemá o placení zájem, tak to nikomu cpat nebudem. Pinkl nás odchytl u vchodu, odtáhl nás ke kase a místo omluvy prskal „No tak je dneska hokej, no, máme tady toho hodně.”
„Ale my serem na ňákej hokej.” Řekla Verča. „Já si koupím kabelku Viton z alobalu, a pak budu kosmo žena.” Už i mluvila z cesty.
„Čím to budete platit?” Zeptal se mě pinkl když na mě došla řada.
„Zlatou kreditkou Golden Club.” Řekla sem na to.
Otočil se od kasy, přísně si mě změřil a káravě pravil: „Bez těch fórů prosimvás.”

Evka rozhodla, že na normální pivo skočíme k Námořníkovi. Akce „deme na kafe” nabírala obrátky. Verunka se od nás odpojila s tím, že nenávidí celý svět.
U Námořníka sme si daly pivo, a diskutovaly sme, jestli jí můžem ňák pomoct. Už to trvá dlouho. Na nic sme nepřišly.
„Tak si na to dáme aspoň panáka.” Pravila Evka a objednala tři morgany. Já sem odmítla a panáka sem si nedala. Holkám bylo líto osamocenýho morgana, a tak k němu objednaly ještě kámoše a spokojeně to do sebe hrkly.
„Teda, to mi řekněte, proč my sme takový sračky.” Řekla Evka potom. „Podívejte jak sme ztroskotaný, ani jedna nemá normální vztah, a co hůř, ani se k tomu neblížíme.”
„Já si nepřipadám jako sračka.” Řekla sem. „Sme samy, protože sme příliš boží. Znáte například příběh o Psyché?”
Vrtění hlavama. „Tak jinak. Myslíte si, že třeba Lady Gaga má přítele?"
„Hej jako musím uznat, že ona má v té své namyšlenosti pravdu.” Řekla Kača.
Šla sem pro Ričiho, aby si za náma sedl ke stolu. Zjistila sem, že mi ujel rozjezd, a tak sem si nalakovala nehty, dopila pivo a odjela tím dalším.

Druhej den sem se stavila do kriminálu, aby si nemysleli, že mě mají z krku. Domáhala sem se informací, kde sou moje potvrzení. Byla sem rozhodnutá zůstat tam tak dlouho, dokud mi ty papíry nedají. Klidně bych se tam i utábořila. Volali na účtárnu do Prahy „jo, víte o koho jde...jo, jo...neříkejte! Aha, tak to bude ona....” Řekli mi, že papíry bych momentálně měla mít ve schránce, protože najednou „se našly” a „se poslaly”. Odešla sem s tím, že jestli je nebudu dneska mít, zítra přídu zas. S flétnou.
Bavila sem se s holkama, ale bylo málo času, bachaři se stahovali a chtěli mě vyhodit, měli mě v merku i když sem se schovávala u Veruny pod stolem.
Kačka říkala, že u Námořníka zůstali do šesti ráno. Zavřely se s Ričim v baru a tančily na stolech. Riči usnul na stole, tak mu přepočítaly stravenky, doumývaly skleničky a v šest se vydaly dom spat, aby v sedum vstaly. Dobrá story.
Domluvily sme se na pátek. Šla sem si na recepci pro výpočet daně. Ostříži mě sledovali. Jestli fakt vypadnu. Jakože jinak bych jim tam mohla mávat zapálenýma loučema, nebo ukrást headsety nebo co. Nojo, nojo... Otočila sem se ve dveřích, abych zamávala. Těžko se mi odcházelo. Protože ať je kriminál jakkoliv zlej, všechno to stálo za to, kvůli lidem, který sem měla / mám ráda. Už nikdy, v žádné práci nebudu dělat s kamarádama, s lidma na který se každý den těším tak, že ani nemůžu dospat. Achjo. V tu chvíli, ve dveřích, mě smutek málem zabil.
Odpoledne mně volal Eda, aby mi řekl, že všechno zlý je k něčemu dobrý, a že něco musím ztratit, abych mohla něco získat, right? Uvidíme se v neděli.

V pátek byla porada, takže sem v práci byla dýl. Telefon sem během porady samozřejmě nechala v kanclu, a pak sem celou dobu bezmocně poslouchala, jak pořád zvoní. Klasika. Nikdo mi nevolá jak je týden dlouhej, a teď si na mě všichni vzpomněli. Takže, když skončila porada, které sem vůbec nerozumněla, zjistila sem že: Šestkrát volal Hugo, aby mi řekl, že vyzvedl Aničku z družiny, ale nemá peníze, aby jí o víkendu nakoupil jídlo, takže si ode mě bere litr. Dvakrát volala Sima, abysme se domluvily, kdy pudem na pivo. Laura mi poslala esemesku, ve které byla nahrávka toho, jak chrápe pes. Verunka mi psala, že se dneska neuvidíme, protože jede domů.
Vydala sem se do města, a tam sem potkala ten nejskvělejší jarní svetr na světě. Mám slabost pro absolutně dokonalý věci. Koupila sem ho, za litr, protože na co sou peníze, když by tohle nosil někdo jinej, ha? Stála sem u pokladny věčnost, než vůbec přišla prodavačka, abych jí to mohla milostivě zaplatit. Ani se neomluvila, ale rozhodně měla drzost se zeptat, jestli nechci kartičku, na kterou budu mít příště slevu. „Ono by úplně stačilo, kdybych příště nemusela čekat celý večer na zaplacení, děkuji, naskle." Bože, co všechno budu muset dneska ještě vytrpět.
Šla sem se najíst do Vaňkovky, kde mi dali studený noky se špenátem. Studený a tvrdý. Bylo mi líto, že mě svět nemá rád, ale odevzdaně sem to do sebe natlačila a ani sem nešla nikoho lisknout tácem.
Když sem šla zpátky, podchodem, vycházela sem schody na šalinu, v merku sem měla, že nalevo ode mě je malej cigoš, za mnou je cigoška, vím všechno, protože já mám oči i vzadu, a spoustu zbystřených smyslů, takže sem ucítila na batohu, že mi šáhla na zip. Protože já mám i na batohu hmatový senzory. Prudce sem se na těch schodech otočila na vykulenou cigaňu „Co to bylo? Co to kurva jako bylo?”
„Néééé co jako?” Čuměla, evidentně zaskočená.
Cigoš se ke mně přibližoval z kraje. Ukázala sem na něho. „Ani krok! Už ani krok! Zůstaň kde seš.” Vím, že dokážu zabít.
Žduchla sem do cigošky, až to vzala o dva schody dolů. „Co to bylo, ha?” Žduch. „Chceš mě nasrat?”
„Né já co... co to... co děláš?”
Chtěla sem ji z těch schodů skopnout. Jako Leonidas peršana. This is Sparta!
Neudělala sem to. Otočila sem se a vyšlapala schody na zastávku. Sundala sem batoh a zjistila sem, že mám rozepnutou přední kapsu, kde byla peněženka. Furt tam byla, ale to, že byl rozeplej zip, to mě teprv nasralo. Takže sem seběhla schody zpátky do podchodu, porušit pátý přikázání „nezabiješ”, protože mně nikdo rozepínat zip nebude, mně ne. Můj zip ne.
Už sem ji nenašla, dávno byla v trapu, takže si může tímto gratulovat, že má ledviny stále na stejným místě, a že nemusela skousnout patník. Protože sem měla v plánu utřít jí takovou, že pude k zemi a tam z ní vykopu život.
Ale pěkně mi to dalo zabrat. Zabijácký adrenalin sem vstřebávala celou cestu domů, cloumal se mnou vztek jak ďas, a říkala sem si, ty jo, musíš si dávat bacha, musíš si dávat kurva bacha, nestojí to za to.

Vyflusnutá jak kemr sem stála v sedum na zastávce a čekala na Simu. Půl hodiny. Nasraná sem byla až sem myslela, že to zabalím, a pudu dom, a taky sem to prostě měla udělat. Bad day. Za půl hodiny dorazila s jakousi divnou výmluvou, zašly sme do sportbaru, já vytočená na max, ale dala sem si pivo a zklidnila sem se. Né na dlouho. Za chvilku mi oznámila, že za náma příde Honza. „No ty vole, di do prdele.” Lehla sem si v té bezmoci na stůl, a přemýšlela sem, jestli mám vypadnout, jít dom, nebo jet do města, nebo zavolat někomu, s kým budu ráda trávit večer. Ale nakonec sem si řekla sranec, zůstanu tady, však mě ňákej blbec nevyžene z mýho stanoviště.
Přišel, a už od začátku se všechno sralo, protože mě prostě nesnáší, protože si myslí, že mu kradu Simu tím, že ji navádím k nepravostem, neposlušnosti, lžím a jak řekl „odtáhneš ji na diskotéku a tam lozíte po borcích”. No jasně. Já tak někoho nutím po někom lozit. Já se hlavně starám sama o sebe, protože to mě zajímá jedině.
Pohádali sme se nejdřív kvůli kontaktním čočkám. On mi tvrdil, že když si furt někdo šahá do očí, způsobí si tím infekci, a ve stáří oslepne, a brýle sou jediný dobrý řešení. Pak sme se pohádali kvůli Rytmusovi. To bylo úplně strašný. Sima tvrdila, že Rytmus umí zpívat, což už sem považovala za důvod, abych se zvedla, hodila prachy na stůl a odešla. Honza tvrdil, že Rytmus je někdo, protože něco dokázal, a my sme nedokázali vůbec nic, a je potřeba ho uznat „dokázal se vysrat na to, aby ho někdo buznil, a dokáže vydělat prachy, aby si mohl dělat co chce, a my mu nesaháme ani po kotníky.”
Opřela sem se do židle aby to se mnou neseklo „Proč se kurva tak ponižuješ? Ty nesaháš Rytmusovi ani po kotníky? Víš co, ty možná. Já su ale daleko víc, než ňákej blbeček, kterej ztratil důstojnost protože si vydělá prachy. Já vstanu každej den s tím, že du bojovat, nevydělám milijony, a jo, poslouchám šéfa, a každej den musím vstát v šest, a nemám bundu viton, a přesto si připadám daleko lepší než ňákej Rytmus, protože já každej den bojuju abych přežila, aby Anička přežila, a nepřipadám si o nic horší, jenom proto že nevyskočím na pódium a nedělám ze sebe haura. Odmítám se tomu klanět, odmítám.”
Rozbijem si popelníkama hlavy. „A cos teda dokázala tak úžasnýho? Ty seš nic! Nic!” Křičel na mě.
„Mě nevytočíš.” Řekla sem s klidem. „Ty ... ne. Nemáš šanci.”
Sima mě absolutně posrala. „Ale ty nechápeš, že on je někdo! Lidi ho respektujou, protože něco dokázal v té hudbě!”
„Tak jasně. Když slepí vedou slepé, tak si v tom všichni rochní”
„Ale tak tisíce lidí ho poslouchají, a mají ho rádi, tak chyba nebude u těch lidí, ale u tebe.” Řekla mi na to.
„Vy neumíte diskutovat. Jak můžeš použít jako argument, že tisíce lidí mají pravdu, protože sou jich tisíce?” Kroutila sem hlavou.
„Tak něco na tom asi bude.” Řekl Honza.
„Hitlera taky milovaly tisíce lidí. Bylo to dobře?”
„Víš co, ty di do prdele.” Řekl Honza. „Bylas někdy u psychiatra?”
„Mě nevytočíš.” Řekla sem s klidem. „Mluvíš hodinu a ještě si nic neřekl.” Objednala sem si další pivo.
„Vy ste prostě dvě silný osobnosti.” Řekla Sima, celá bezradná jak to urovnat.
„Tady nejsou dvě silný osobnosti, neboj.” Řekla sem na to. Sima začla mluvit o tom, že ví, že není silná, protože nikdy nic nedokázala, ví, že je hloupá, a kdyby nebyla na dávkách od státu, tak ani nepřežije, achjo, a kdyby neměla chlapa, tak taky nepřežije.
„Pokud se musíš ponižovat a baví tě to, tak jako jo, ale já to nebudu poslouchat.” Řekla sem. „Běž se poklonit Rytmusovi a Honzu vem sebou, já si tady vklidu dopiju pivo.” A to sem taky udělala.
Honza se snažil do mě jebat, ale dívala sem se na něho jako kobra na králíka, a úspěšně sem ho ignorovala, protože mě nemůže vytočit člověk, kterej nezvládá základní argumentaci v diskuzi.
Sima mě furt přesvědčovala, že „Honza je fakt frajer v tom co dělá, on je kapacita, všichni k němu chodí pro radu když potřebujou něco s mašinou, no né nedělej si z toho prdel... je takovej borec, že bys koukala. On je někdo!” Pokloň se.
Zaplatila sem a vypadla kolem půlnoci. Nudím se. Strašně.

V sobotu sem se rozhodla jet na nákupy. Napsala sem teda Tomovi, že se za ním stavím do práce, jestli tam bude. Napsal, že jo, ale má hodně práce. Pochopila sem, takže tady nic... Zřejmě sem něco provedla, ale mě fakt nebaví se v něčem furt hrabat, kde sem komu co... nasrat. Ende.

V pátek večer sem si vzala z práce noťas, a těšila sem se, jak se zahrabu do postele a budu se dívat na filmy. Jelikož sem noťas nikdy neměla, úplně nová zkušenost. V posteli s kompem, wow! Měla sem z toho svátek, takže sem se obložila křupkama a čokoládou, postahovala sem si filmy, kdybych se chtěla dívat celou noc, a třepala sem se, jak je to boží, a takle to teď budu dělat každej den. Noťas miluju, takže je v pořádku když s ním budu trávit noci. Se na ňáký lidi můžu vysrat.

Tak tohle mi vydrželo do prvního zazvonění telefonu. Volala Sima, že jedou s Honzou slavit narozky jakýhosi motorkáře, na diskotéku, a jestli jedu s nima. Přemýšlela sem, jestli su nasraná, ale diskotéka (!)... ňáký nasrání z kapsy vyhání.
Zato mě těšila představa, jak šťastnej bude Honza, že se mnou bude trávit další večer. When you see my face, hope it gives you hell, gives you hell.
Takže sem se pro ně stavila, Honza se tvářil nasraně, přesně jak sem čekala, Sima vzala auto, a odjeli sme teda do města. Zastavili sme u Perpeta. Nutila sem je, ať se tam stavíme na absint, zelená víla nám chce udělat pěkný večer, jenomže to neprošlo, protože ... kdovíproč. A tak sme se vydali do Stressu na motorkářskou oslavu. „Motorkáři, ty vole, to něco uvidíš...” Slibovala Sima.
To sem teda viděla. Když sme přišli, u stolu sedělo pět borců u kofoly. Podívala sem se na Simu. Are you kidding? Objednala sem si pivo a dostala sem třetinkovou Stelu. Sakra.
Borci byli nudní. Buď nemluvili, nebo mluvili o motorkách, a já sem chodila po klubu obhlížet lidi, čučela sem po stropě, docela nuda, a pak sem se vrátila z vycházky a ke stolu přišel borec, co vypadal jako Filip. Vytřeštila sem oči, to mě teda probralo z letargie, krve by se ve mně nedořezal. Přišel s ňákou holkou. Zírala sem na to, v kamenným skupenství, jako Lotova žena, a pak sem si řekla, ty vole, dyť to není on, uklidni se.
Sedla sem si vedle Simy, celá vysílená, objednala sem si další pivo, jestli se tomu dalo tak říkat, nasypala sem do sebe brambůrky, opřely sme se o sebe zádama a zpívaly sme Wild One.
Po půlhodině mně Sima řekla: „Hele, vidíš tamtoho borca? Nedívej se tam! Ten vypadá přesně jako Filip. Nechtěla sem to říkat, ale-”
„Já vím. Nechtěla sem to říkat, ale málem to se mnou seklo.”
„Co bys dělala kdybys ho někde potkala? Protože jako, stát se to může, to uznej.”
„Tyjo, musela bych zdrhnout. Protože když se s někým vyspíš, nechceš ho už potkat. Nikdy.”
„No to rozhodně nééé...” Smála se. Pak se na mě dramaticky podívala „To by byl TRAPAS!!” A zase se rozesmála.
Aby se neřeklo, že su na oslavě narozenin k hovnu, sedla sem si za oslavencem a snažila sem se o konverzaci: „Tobě je teda třicet jedna? Blbej věk, že? Vím jak ti je... nezdá se ti, že po třicítce se něco zlomilo?”
Borec na mě zíral, dlouze, jakože co to sakra... a pak řekl: „Ne. Nic se nezlomilo.”
„Aha.” Řekla sem na to, nasypala sem si brambůrky do pusy a řekla sem si, že bontonu už bylo dost.
Protože mě nic a nikdo nerozptyloval, dobře se mi tančilo. Tancovala sem do čtyř do rána. Pak se mně podlomily nohy. Polomrtvá sem našla Simu a Honzu v mlze na parketu, a domluvili sme se, že jedem dom. Honza zavolal drinkendrajv, borec nás odvezl, pro mě to byla atrakce jak prase zas, nalepená na zadním okně sem vykřikovala „a, kolega jede za nama, ne, už ne, počkat, ztratil se, zpomalte, nééé, už je zase tady, sleduje nás, Kite, navázali sme spojení s beta modulem...”.

V sobotu sme si udělaly s Aničkou bezva výlet k rybníkům. Chodily sme lesama, kolem vody, krásnej jarní den, a Anička povídala: „...a jak sem šla s dědou, tak on mi ukazoval takový listy a učil mě jak se jmenují... proč se směješ?”
A já sem se fakt smála, z ničeho nic, prostě... „já si připadám taková šťastná...”
„Je to proto, že máš takovou práci?”
„Jo, myslím, že jo.” Řekla sem. „Všechno je teď takový... jako pohádka.”
„A mají v pohádce řízky?”
Zašly sme na oběd, na řízky, a pak k rybníku, sedla sem si tam na lavičku, Anička blbnula s ňákým psem, kterýmu házela balónek, on pro to dycky skočil do vody, a když vylezl z vody, tak se otřepal a Anička výskala „Mami, já nechcu ať mě zamokřuje, mám mu to říct?” A pak mu zase hodila balónek, a když to přinesl, zase se otřepal, a tak to šlo furt dokola, donesla sem si k tomu kafe, sledovala sem Aničku a říkala sem si, že takhle musí vypadat absolutní štěstí, a pak se vedle mě objevili dva kačeři, co se hádali, a když jim asi došly argumenty, tak jeden toho druhýho kousl zobákem do prdele, a ten skočil šipku do vody. Měla sem z toho takovej smích, že sem si málem kafe převrátila. Just a perfect day.

V úterý sem se sešla na oběd s Kačkou a Verčou. Dělám totiž kousek od kriminálu. Daly sme si sraz před hospodou, kam sme chodily na oběd dycky. Jenomže já sem byla jak na trní, protože sem furt ještě byla na neschopence. Protože krční páteř. A vyskytovala sem se příliš blízko hnízda za á doktorky, za bé kriminálu. Stála sem teda před hospodou ve slunečních brýlích a s kapucou, paní Inkognito, a chytala sem nerva, že někoho potkám, protože už se párkrát taky stalo. V případě, že bych potkala někoho z vedení, mohlo mi to ohrozit hladký průběh výpovědi, a já sem chtěla odejít na dohodu, bez paragrafu pokud možno.
Když holky dorazily, šly sme do inkognito restaurace, která je vlastně takovej sklep, kam vůbec nikdo známej nechodí, a nevím jestli tam vůbec někdo chodí, a daly sme si tam stejky. Verči volal Mladej, s kým je, protože je stíhač, a Verča řekla: „No s holkama... co s kterýma... no... s Kačou. No s holkama s Kačou. Tak sem se přeřekla.” On by mě taky nabonzoval.
Když skončila telefon, slíbila sem, že tohle už brzo skončí. „Už mě nebudete muset zapírat, už se nebudem muset maskovaně scházet ve sklepech, a už konečně taky budem moct jít k Námořníkovi.”
„A tam to teprv začne. Vosol jim to.” Řekla Kača.
„Si piš, nechcou zažít den, kdy se děvka babylónská vrátí na scénu." Smála sem se. „Bude to velká sranda."
Dojedly sme spálený stejky, já sem to zatáhla, a šly sme si zase po své práci. Byly to těžký časy, tři měsíce schovávání a holky se v tom vezly se mnou, při tajných večírkách sme nemohly „za ostatníma”, nemohly sme tam, kam chodíme dycky a holky musely mlžit, lhát, zapírat a vymejšlet akce, aby mě neprovalily. Ale já su vděčná za takový situace, protože na těch se chleba láme, a já vím, kdo byl se mnou.

Ve středu byl velkej den. Vypadla sem z práce, vyřídit si věci. Oznámila sem, že budu pryč hodinu a zašla sem za doktorkou, aby mi ukončila neschopenku. Takže jenom v čekárně sem strávila hodinu a půl. Něco na moje nervy. Pak už sem to nevydržela a tak sem poprosila lidi přede mnou, jestli je můžu předběhnout, protože „já se musím vrátit do práce, nejlíp ještě dneska”. Odkývali mi to jakože jo, no problemo, tím se mi zkrátila čekačka o hodinu. Vplula sem teda do ordinace a tam sem zjistila, že doktorka je totálně na káry. Pletla pátý přes devátý, odér jak z lihovaru, jak byla rozevlátá, tak si vypla počítač a nemohla ho nahodit, pak nemohla najít mou neschopenku, takže sem to musela vzít do svých ruk, našla sem si všechno sama „tak, a teď je tam ještě určitě potřeba razítko, máte razítko? .... tak, semka... ještě podpis... prosimvás, tady, podpis... nó, výborně... potřebuju ještě něco? Ne? Vážně?” Mezitím mi povídala „vy éééé... máte-dete svoe problémy, já mám svoe problééémy, vy to chápete-de-te, já do chápu...” A nakonec mi řekla, že už dneska ordinovat nebude, ať to vysvětlím ňák těm lidem v čekárně. Hm. Fajn.
Vyšla sem teda do arény a oznámila sem: „Děcka! Teda... lidi. Jesli dneska chce někdo něco vyřídit, tak zapomeňte. Šlus, konec. Je namol.”
Nějaký týpek na mě zoufale spustil: „Ale já sem přijel až z Prahy!”
„No...” Pokrčila sem ramenama. „Měli bysme jít.”
„To bysme rádi.” Řekl ňákej borec. „Ale ona nás tady zamkla.”
Aha. Šla sem zkusit dveře. Fakt že jo. Zaklepala sem teda na doktorku, aby nás pustila, a než se to stalo, stálo mě to hodně přemlouvání.
Pak sem zašla do kriminálu vyřídit výpověď. Už to bylo tři měsíce od doby, co sem dostala vytýkač a odešla na neschopenku. Vážně? Toto letí. Naběhla sem tam velkým hlučným stylem, pozdravila se s holkama, domluvily sme pařbu na příští pátek, a pak za mnou přišel Taťka, že mi zařídí tu výpověď, a za chvilku to bude, ja, hlavně mi ty holky nerozptyluj, nemluv na ně, mají málo prodejů. Pcha, jak se bojí... Hulákala sem teda na Votrubu, kolem chodili manažeři kontrolovat situaci, prostě sranda jako pes. Zašla sem s holkama ven kouřit a když sem se vrátila, podškrábla sem dohodu, což byl můj záměr a tralalííí, I am free.
A to byla ta konečná final battle, kterou bylo potřeba vybojovat, abych se mohla zase odrazit a běžet dál.
Zavolala sem ještě na správu sociálního zabezpečení, abych jim vysvětlila, proč sem při kontrole nebyla doma, pohádky a povídačky, a tohle je taky z krku, paráda, grand finale dnešního dne.
Další den sem si oslavně zašla na kosmetiku, nechat si udělat nový řasy. Lepením řasy na řasu, holky mě strašily, že to bude trvat tři hodiny. Řekla sem teda slečně kosmetičce, že budu moc ráda, když to udělá tak, abych tam neležela dvě hodiny, protože se bojím, že tak dlouho ležet nevydržím. Holčina to měla za půl hodiny hotový, ruce bych té bytosti líbala, a já sem byla krásná řasnatá kočka, jaká sem dycky chtěla být.

Stala se zvláštní věc. V pondělí sem zavedla Aničku do školy, v osum, a pak sem přišla dom, lehla sem a spala až do oběda. Do oběda! Se nestalo ani nepamatuju. A zdálo se mi o tom, že sem byla ve výběhu se zvířatama. Byli tam dva medvědi, červená panda, jezevec a kuna. Zdálo se mi to furt dokola a nebo hodně dlouho, a když sem se vzbudila, furt sem na to myslela, protože to byl sakra živej sen. Když se Anička vrátila ze školy, dělaly sme úkoly, měly sme určit zvířata, a tam byla. Kuna. A pak sem si vzala křížovku, a byla tam taky. Kuna. Sakra, o kuně sem neslyšela sto let. Ani sem ji v životě neviděla. Kuna na mě prostě promlouvala ze sna. Bylo to znamení, že se něco stane. Něco blbýho, a nebo něco velkýho. To je ta potíž s věšteckýma snama, člověk nikdy neví. Jak řekla moje babička: „Na sny se vykašli, mně se jednou zdálo, že mě sežrala kráva, a pak mě vysrala, co máš z toho...”

Měla sem doslova neodbytnej pocit, že se něco děje. A tak sem další den byla jak na trní, furt sem čekala, odkud to přiletí. A přiletěla Sima. „Dělej, dělej, kafe, něco ti musím říct.” Udělala sem teda kafe, seděly sme na balkóně, a Sima mi řekla, že konečně našla práci, teď už fakt, a zítra nastupuje do restauračky dělat výpomoc přes obědy. Celá se tetelila blahem. „Byla to haluz. Už sem ani vůbec nečekala, že zavolají, ty jo, na čtyry hodiny denně, to je práce snů. Konečně budu zase dělat v hospodě.” Měla sem radost i za ni, a svítilo mi k tomu slunko. Donesla sem si na balkon sluneční brýle.
Mluvila taky o tom, jak je Efa šťastná, protože ten její novej borec je boží, budou se stěhovat, i s děckama, do velkýho baráku, a určitě se vezmou.
Měla sem radost, vypadalo to, že se věci k lepšímu obrací „Budem všechny šťastný, ti říkám.” Sdělila sem Simě. „Zasloužíme si to, jednou to prostě přijít musí. Takže to bude teď.”
Řekla sem jí o té věci s kunou. „Já vím, že to zní úplně pošahaně. Ale něco se chystá.”
A pak mi zazvonil telefon. Volali mi z firmy, kde dělá brácha, ať přídu druhej den na pohovor. To už sem taky dávno nedoufala, že se ozvou.
„Haluz.” Řekla sem Simě.
„Ty máš práci?” Zírala na mě. „Toto... není možný. Takový věci prostě nejsou možný.”

Takže druhý den sem se vydala na pohovor. Snažila sem se, fakt. Protože i když válet se pod jabloní by bylo boží, tahle práce by mi to částečně taky umožňovala a ještě bych měla peníze. Navíc je to práce, kde umím bez problémů ovládnout pole. Řekli, že dají vědět.
Druhej den ještě nic nebylo jistý, údajně se rozhodovali mezi mnou a ještě jednou holkou. A nakonec se rozhodli, že nás vezmou obě.

Ve středu volala Sima, že jede k veterinářovi, kamsi za Brno na lont, nechat vykastrovat kočku, a jestli jedu s ní. Řekla sem fajn, bude výlet, jedem. Naložily sme kočku do džípa a už sme valily, ven z města. Pole, letiště, pole, kostel, a zase pole. Vohulený rádio. Kočka mi řvala v přenosce na klíně. Já sem taky řvala „Až nastoupím do práce, musím se zklidnit, žádný vylomeniny, kokotiny a tak, ztlumit se musím, hej héééj šlápni na to, jedéééém!”
„Lexauriny si vem, než tam vůbec pudeš.” Smála se. Slunko svítilo, vrány byly definitivně v tahu, jaro je tady, hurá.
Zastavily sme u jakýhosi kostelíka, odnesly kočku veterinářovi, ten řekl, že za hodinu se pro ni máme vrátit, a tak sme šly do protější hospody, čekat. V tý hospodě seděli samí staří chlapi, dva z nich měli u židle takový ty nákupní tašky na kolečkách, a zírali na nás jako na ňáký zjevení, a jak nám podpatky klapaly na dlažbě, ten zvuk přímo řezal do uší jaký bylo ticho a já sem řekla sakra, zdrháme, tady nebudu. Sima se tomu smála, ale taky jí sklaplo, když chtěla presso, z presovače, a tlustá hospodská se jí vysmála a donesla turka. To sem se zase smála já.
Sima byla celá nervní, třásly se jí ruky a furt říkala, že co když to kočka nepřežije, že si to nevodpustí, a já sem říkala, že má kočka devět životů, pohoda, je to kočka, ne? Aby se rozptýlila, mluvila sem o motorkách, sice o tom hovno vím, ale donutila sem ji, aby mluvila o svým čoprovi, a o tom, že si teďka bude dělat řidičák na motorku, a ona se rozmluvila, a na kočku se zapomnělo.
„Škoda že nejsu motorkářskej typ.” Řekla sem. „Měla bych třeba taky čopra, nebo tak něco-”
„Fechtla.”
„No tak to teda né. Ale hlavně, měla bych takovou motorkářskou bundu, koženou, a na zádech bych měla hlavu tygra.”
„Proč tygra? Hlavu kuny.”
Dopily sme kafe a daly si kolu.
„Není to sranda, že sme úplně stejně skončily v práci, a úplně na den stejně sme zase obě práci dostaly?” Přemítala. Jo, bylo to srandovní, a všechno bylo tak snadný samo o sobě.
Kočku sme vyzvedly po hodině. Měla zakalený šedý oči, a Sima z toho byla tak vyřízená, že ani řídit nemohla, vypadalo to, že se vymelem. Přemýšlela sem, jestli nemám převzít řízení, ale to bysme si moc nepomohly. Skončily bysme v příkopě u letiště, měly bysme zakalený oči a naše těla by se nehodily ani na darování rohovky.

V pátek sem šla poprvé do práce. Bála sem se. Protože, muselo to mít ňáký háček. Jenomže po tom, co sem dělala v callcentráku, už zase není tak moc věcí, který by mě překvapily.
Takže ráno sem tam byla v osum, a čekala sem, kdy začne frmol. Nic se nedělo. Teda z mýho pohledu se nic nedělo. Ono se něco dělo, samozřejmě, se pracovalo, ale je to jako když čekáte výbuch atomovky a zatím někde prdne petarda. Asi tak. Obchoďáci chodili „za holkama na kafíčko”. Lidi se tam mezi sebou normálně bavili a nedostávali pokuty. Zjistila sem, že v kanceláři vůbec nejsou telefony. Nic tam nezvoní. Domeček, kde je firma, obsahuje zhruba patnáct zaměstnanců, z nichž je přítomno průměrně pět lidí, zbytek v terénu. Čekala sem teda, kdy začne ta práce, až sem pochopila, že už jako začla. Aha. Práce je tam teda hodně, ale všechno se nese v takovým klídku...
Moje práce je teda taková, že budu tisknout papíry k bezpečnostním a protipožárním školením, budu plánovat termíny školení a tak. Žádný telefonování. Práce, která nemá chybu. Původně sem měla jít na zkrácený úvazek, ale holka, co se mnou nastoupila, si to ňák rozmyslela, a tak mi šéf nabídl plný úvazek s tím, že o půl třetí můžu odejít, abych vyzvedla Aničku ze školy, a zbytek práce dodělat doma, a taky mi k tomu koupil noťas, úplně novej a skvělej, abych si mohla tu práci přenášet, a taky sem k tomu dostala bezdrátovou klávesnici, která nedělá hluk, a bezdrátovou myš, a bezva brašnu, a taky flashku, kdyby se mi přece jenom nechtělo tahat s noťasem. Až se mi rozklepala brada dojetím. Nemůžu se z toho furt ňák probrat. A tak se snažím pracovat, líp než dobře, a být boží, víc než obvykle, abych se z toho snu nevzbudila.
Bude mi asi trvat, než si zvyknu. Hlavně na to, že se nemusím ptat, jestli můžu jít na hajzl. Nikdo mi neměří čas, jak dlouho na tom hajzlu sem. Skoro mi to příde, že si ten hajzl ani nezasloužím. Můžu jíst na pracovišti, dokonce i pití je erární. Vole! Nemusím hlásit hodinu předem, že si beru pět minut osobního volna. Nikdo mi nedává pokutu za to, že sem přišla na pracoviště o minutu pozdějš. Nikdo nechce, abych v devět posílala reporty toho, co sem „všechno” udělala, nikdo na mě nekřičí, můžu mít i žvýkačku v puse. Nikdo mě neprcá, že si du udělat kafe a nevzala sem si na to osobko.
Je to hrozně boží. Na jednu stranu su samozřejmě šťastná, na stranu druhou si připadám hrozně vykolejeně.

Bylo mně ňák smutno, tak jako když něco novýho začíná, takže večer sem se setkala s holkama. Lůca, Verunka, Kačka. Šly sme do Malibu baru. Oslavit tu mou práci. Řekla sem holkám, jak to tam chodí. Nevěřily. Verunka řekla, že kdyby mohla u práce třeba jíst, tak by si doma chystala takový ty toustíčky, každej den jinej. A pak by jedla, v práci, když by měla hlad, a kdyby ho neměla, tak taky. Holky se zasnily. „A to se ani neloguješ nikam když přídeš? A můžeš mít puštěný rádio? Hovno!”
Řekla sem, že je načase přiznat, že ve světě, tam venku, mimo kriminál, sou i práce, kde se nedávají pokuty za mobil na stole. Bylo mně to líto, chudáci holky, vzala bych si je sebou všechny. Protože je zbožňuju. Achjo, kdybych tak mohla něco udělat. Připadala sem si, že sem je nechala v kriminále a zdrhla.
Do baru se nastěhovala kapela, bohužel nic co bysme chtěly slyšet. Jakýsi indiáni tam rozvalili ty svoje zpívánky, byl to prostě děs. Asi si mysleli, že mají úspěch, nebo co, tak rozvalili několikrát po sobě Ai se eu te pego. Nossa, nossa, assim voce me mata. Nenávidím ten vál a proklínám tu buznu, co to přivedla na svět.
„Já chcu asi umřít." Řekla Kača. „Buď hrajou furt to stejný dokola, nebo sou všechny vály stejný." Trpěly sme.
Pak dorazila Evka. Tu bych si taky vzala sebou. Vymyslela sem príma psychologickou hru, že každá řekne, co se jí na ostatních holkách líbí. Takže sme se všechny pochválily, holkám se to moc líbilo. „Ještě, ještě, vymysli ještě něco.”
Pak sme mluvily o borcích, klasicky, já sem řekla, že u mě nic novýho, „ale mám plán na léto. Vrátím se k Petrovi."
„Jak jako vrátíš? Jak to uděláš?" Kroutila hlavou Lůca.
„Normálně, ne? Sem se tak rozhodla. Protože já chcu zábavný léto. Ty noci. Protančit. Nikdo se mnou nedokáže tančit do čtyř do rána, on jo."
„A to jako přídeš za ním a řekneš mu, že se k němu chceš vrátit na léto?” Křičela Veruna smíchem. Všechny to rozesmálo. Dopily sme kbelík mojita a já sem si objednala pivo. Jakýpak copak.
Evka říkala, že se k ní chce vrátit bývalej. Kterej vylezl z basy. Holky říkaly, ať se vzpamatuje „no kam tohle povede? si říkáš o průser...” Ale já sem to chápala. Ti hodní sou tak nudní... Náklonnost ke grázlům je na celej život. Za půl hodiny už Evka byla rozhodnutá, že za ním pojede. Protože zavolal. Holky nechápaly. „Jeď, jeď....” řekla sem jí. „Stejně tě tady nikdo neudrží. Voní? No, tak to je jasný. Jedeš si namlátit hubu, ale udělat to musíš, jinak život nebude mít smysl, já to chápu. Hodně štěstí.” Stiskla mi ruku a odešla. Byla půlnoc. Holky se taky rozhodly, že to zabalí, protože ráno musely do práce. Já ne ale. O půlnoci to teprv začíná.
Rozhodla sem se jít do Karibiku. Sama. Jenomže to bylo takový divný. Zírala sem na plac. Stál u mě borec, kterej mi říkal „co je, co tady stojíš, se odvaž, co piješ...?” Se odvaž, to se řekne. Tanečníci byli málo taneční, drogoví dýleři byli málo drogoví, kurvy byly málo kurevský. Co teď. Dala sem si cígo a frisco. Přemýšlela sem. Kousala sem si záděry, až sem měla palec celej od krve. Zabalila sem si ruku do ubrousku a šla sem ven zavolat Petrovi. „Seš ve městě? Nevadí, když za tebou přídu? Dneska slavím. Novou práci. Můžem to oslavit spolu?” Řekl, že jasně, super, že je v klubu u divadla, ať přídu co nejdřív. Takže sem si vyzvedla věci ze šatny, hopem a skokem sem to vzala přes město, skoro běh, velká radost. Jak dlouho sme se neviděli? Věčnost, nebo dvě věčnosti?
Když sem přišla do klubu, mával na mě od baru, byl tam s lidma z práce. Možná měl taky radost, že mě vidí, nevím. Já vlastně ani vůbec nevím, jestli za celou tu dobu zaregistroval, že existuju. Nevím ani, jestli mě může mít ňákým způsobem rád, nebo mě vedle sebe jenom tak jakože „snese". Nevím ohledně toho vůbec nic, nemůžu ho vůbec pochopit, což je věc, která mě k němu pořád vrací. Protože já sbírám nestandartní lidi.
Oslavili sme tu práci, kupoval mi panáky, vodku s redbulem, já sem to furt někde cebrala, několikrát sem mu polila ruku „to je dobrý, už su zvyklej”, povídali sme, smáli sme se, bylo to bezva. Pak za nama přišla ňáká jeho kolegyně a zaútočila: „Ty seš která.”
„Bývalá.” Řekla sem. „Kolegyně."
„Ajo. Já su současná, takže su pro něho pořád víc?” Ukazovala na Petra. Ten se jenom smál.
„Neboj, já ti ho nevezmu.” Ujistila sem ji. „Já su pracovní minulost. Ale... můžeš být dál jeho současná kolegyně, dovoluju ti to.” Vyfič. Otočila sem se zpátky k Petrovi. „Musím ti něco říct.”
„Povídej.” Usmál se.
„Já sem se rozhodla, že se k tobě vrátím. Na léto.” Křičela sem mu do ucha a pak sem významně pokývala hlavou.
„Vrátíš se? Bezva.” Smál se. „Proč na léto?”
„Protože to byly ty nejlepší letní noci ever. Víš, jak sme sedávali na hradbách, a povídali sme-”
„Chybí mi tvoje příběhy. Teď nedávno sem o tom říkal tady Martinovi.”
„Vážně?” Zářila sem. Musela sem zářit. „Můžem to vrátit? Můžem to dělat zase tak?”
„Jo.” Přikývl. „Byly to fakt dobrý noci. Hlavně sem neutratil tolik peněz, jedna flaška nám vydržela do půlnoci-”
„Mám plno nových příběhů.” Řekla sem. „A budu další sbírat, do léta. Pak ti je řeknu."
Byla sem šťastná. Mluvil o tom, jak s klukama jeli do Prahy na taneční ligu, o tanečních drogách, poprvý a naposled, přísahám, cítíš víc boom boom pow, ale musíš mít vodu.
Pak sem si chvilku povídala s těma lidma okolo, pak sem šla tančit. Stoly a židle na boku sou výš než parket, takže když na mě spadl opilec, myslela sem, že na mě někdo skočil. Lekla sem se jak prase. Omlouval se a řekl, že se menuje Aleš. Eh, koho to zajímá. Modráky z toho určitě budu mít všude, ale na to se patří vysrat, takže sem šla tančit. Ňáká holka se snažila předvíst borcovi sexošský tanec na tyči, jenomže jí to vůbec nešlo, a při ňáké točce se nechytla, a spadla ze stojanu. To mi zase spravilo náladu. Po ňáké době sem se vrátila za Petrem, seděl na baru s ňákýma dvouma holkama.
„Poď tančit.” Křikla sem na něho.
„Za chvilku. Deset minut a přídu za tebou.”
„Mluvila sem s tvýma kolegama. Všem sem řekla, že bereš steroidy, a proto seš tak divnej." Smála sem se.
Taky se zasmál. „Já vím, tys byla dycky príma kámoška."
„On za tebou za chvilku příde, neboj.” Řekla jedna holka. „My ti ho tady nechceme zdržovat.”
„Né, né, to je v pohodě.” Zamávala sem friscem. „Ať zůstane, kde chce, já ho nevlastním.” Odhopsala sem zase tančit. Tak mně bylo dobře. Taneční liga.
Za hodinu sem měla dost. Takže sem se rozhodla jít dom. Petr furt seděl na baru s holkama. Chytla sem ho za rameno.
„Jééé, promiň, já sem se tady ňák zasekl. Ale už du za tebou.” Zvedal se.
„Nénéné.” Posadila sem ho zpátky. „Zůstaň. Já už jedu.”
„Vážně už chceš jet?”
„Jojo, teď akorát stíhám rozjezd.”
„Ale můžem jít tančit, teď. Sem to ňák zamáslil, promiň.”
„To je v pohodě, já sem tě dneska přepadla, takže nemáš ke mně žádný povinnosti. Zatím, teda.” Dala sem mu pusu na krk. „Uvidíme se v létě. Počítej s tím.”
„Néné. Né, počkej.” Odchytil mě v otočce. „Zítra. Vyrazíme si zítra. Já ti zavolám.”
Popadl mě smích. „Kámo, tohle sem slyšela tolikrát, že bych si s tím mohla vytapetovat pokoj.”
„Ale já ti fakt zavolám.”
„A tohle taky.” Poslední úsměv, mizím.
Do rozjezdu sem naskočila na poslední chvíli. Pomyslela sem si, že ještě nikdy mě neskříply dveře. Tak příště, třeba.

V sobotu sem onemocněla já, a v neděli Anička. S tím sem měla počítat. Dycky když se děje něco významnýho, onemocním. Když sem nastupovala do callcentráku, přišla sem druhej den na školení o hlasivky. Anička chudák dostala teploty.
V neděli sem brutálně kašlala, rýma jak ďas, bolelo mě úplně všechno a Anička ta dobrá dušička s teplotama, mě chodila přikrývat a chtěla mi vařit čajík. Dala mi svůj mobil a řekla: „Kdyby něco, zavolej, já budu u sebe v pokojíčku.”
Je vůbec možný vyjádřit, když někoho miluju tak, až je to nekonečno? Až je v tom obsažený nekonečno a všechno konečno?